Šance - Naděje

Nezamkl! Draco zapomněl zamknout! Už vím, co je mi celou dobu divné. Musím se dostat ke dveřím! Mám jedinečnou šanci utéct. Ven, možná se dostanu ven! Plazím se rychle ke dveřím. Proč je ta klika tak strašně vysoko! Já chci ven! Ruka mě bolí, jak se marně snažím dosáhnout na ni. Ne, nemá to cenu. Musím se postavit. S tou zdřevěnělou nohou to sice půjde hodně obtížně, ale vidina, že se odsud dostanu, je natolik lákavá, že nedbám na bolest. Ještě kousek, milimetr.
„Cvak“ ozve se konečně sklepením a dveře se otevřou. Je tu pekelná tma. Takže, co teď? Předpokládám, že jsem ve sklepě, to znamená pod zemí. Musím nahoru. Jen kdyby mě tak šíleně nebolela noha! Plazím se po zemi a za několik okamžiků narážím na schody. Dolů. Takže jinam. Ale kam? Zkouším to kousek dál. Schody nahoru by neměly být daleko od schodů dolů. Jenže kdo ví. V Malfoy Manor může být všechno jinak. No, každopádně to zkusím. Asi omdlím, jak mě ta noha bolí!
Sláva! Třikrát sláva geniálnímu úsudku Ronalda Weasleyho! Našel jsem cestu nahoru. A nahoře nad ní matně září malá louč. Jsem prostě dobrý! Auuu! Pýcha předchází pád. Tady to máš ty geniální jedinče! Dobře, už se nebudu nikdy chválit. Slibuji, noho pitomá!
Takže teď už opravdu nahoru. Plazím se po strmém schodišti jak nejrychleji to jde. Milimetr po milimetru. Už jsem v půlce! Ještě kousíček! Vydrž, Rone! Jo, jo, jo! Jsem nahoře. Ale ne, tady jsou další! Neosvětlené. Dobře, nejsem tak naivní, abych si myslel, že vylezu jedny schody a budu na svobodě, ale stejně se mi to nelíbí. Je to naopak až moc složité. Teď pro změnu zkusím něco jiného. Postavím se. Hop. Auvajs! Není to sice nejhorší, ale přesto bych ocenil, kdyby mě přestala bolet levá noha. Nikdy bych si nepomyslel, že skákání do schodů po jedné noze je tak unavující.
Ach jo. Tohle už je aspoň páté schodiště. Už mě to nebaví. Celé tělo mám v jednom ohni a chce se mi strašně spát. musím si lehnout. Aspoň na chviličku. Pěkně se tady stulím do klubíčka, dobrou noc. Jen na chviličku a pak zase půjdu.
„Nespi! Okamžitě se hni! Chceš, aby tě našli? Dělej, hni se!“ neodbytný hláse kdesi uvnitř mé hlavy křičí na poplach. Tak jo. Dobře. Vždyť už se zvedám. Postavím se na pravou nohu, která je ještě relativně zdravá a pokračuji v hopsání dál a dál nahoru. Ještě že tu je všude to zábradlí!
Ha! Konečně světlo. Otevřel jsem asi třetí dveře a objevil jsem spoře osvětlenou místnost. Ale ne! Vždyť to je bludiště! To snad ne! Tohle udělal Draco určitě naschvál! Ano! Právě mě napadla velice znepokojující myšlenka. Nechali ty dveře odemčené schválně a teď mě tajně pozorují a zkoumají, co dokážu. Proto jsem nejspíš zatím nikoho nepotkal. Fajn! Teď jim teda ukážu, co dokáže Weasley.
Motám se spletí viditelných i neviditelných překážek a dopředu už mě nežene touha po svobodě. Teď Malfoyovi uvidí, že pravý Weasley se nikdy nevzdá! Dívám se na zem a cesta bludiště je vlastně celkem snadná. Jsem u dveří, za kterými objevuji další schody. Zdolám je jak nejrychleji to jde a nahoře mě čeká milé překvapení. Jsem konečně nad zemí. Okno je otevřené dokořán a já si teprve teď uvědomuji, že na sobě nic nemám. Nepříjemně na mě táhne.
Venky je šero. Nevím, jestli se stmívá, nebo rozednívá. Slyším kroky. V poslední chvíli se schovám do výklenku za tmavě zelený závěs. A hele. Je tady nějaký kumbál, či co. Plno kufrů a košťat. Nic zajímavého.
Jdu ven. Možná, že jsem se přece jen mýlil a oni můj útěk ještě nezaregistrovali. Je to sice malá naděje, ale přesto se nenechám chytit, dokud to nebude nevyhnutelné.
Odhrnu závěs a mám pocit, že omdlím. Přímo proti mně stojí Lucius Malfoy. Kouká mi přímo do očí. Tak to je už opravdu v háji. Zatraceně!